Když jsem psala můj poslední článek, patrně jsem nebyla v nejlepším stavu. Ovládal mě tehdy pesimismus a, jak si asi prožívá občas každý, obrovská nechuť ke škole a učení. Na rozdíl od ostatních studentů, kteří si po skončení vyučování řeknou: "Super, konec školy, mám volno...", já si povzdychla a prohlásila jsem v duchu: "Do háje, zejtra mám zase školu."

Paní profesorka Podaná byla zřejmě po přečtení mého článku (ať spravedlivě, nebo ne) rozhořčena. Pravdou je, že já moc dobře vím, že je profesorka jedna z mála učitelů shovívavá s přihlédnutím na náš mimoškolní čas. Nepamatuji si na den, kdy by nám dala jediný běžný domácí úkol a i přestože můj článek pochopila tak trochu jinak, než měl vyznít (možná tak vyzněl, ale neměl), se jí velice omlouvám a doufám, že se její mínění na mně (doufám, že ne úplně nejhorší) nezměnilo po přečtení minulého článku.

Věřte nebo ne, já mám latinu vlastně ráda... ale na ty REÁLIE jsem tak tupá, že většího tupce v tomto oboru nenajdete! Byla jsem proto velice naštvaná, když jsem se dozvěděla o tom, že moje existence na PORGu závisí na jedné JEDINÉ závěrečné písemce z reálií. Aby nedošlo ke zbytečným dohadům, o závěrečné písemce a následcích po jejím nenapsání nás informovala sama profesorka Podaná na jedné z hodin latiny v lednu a mimo jiné tu jsou informace z kvinty a vyšších tříd. Přijde mi nesmyslné, že je celý rok nějaká hranice před propadnutím, někdo se drží (ač těsně, průměrně nebo vysoko) nad ní a pak příde písemka a BÁC - jsem v háji, píšu reparát! Podle mě je to špatný přístup hodnotit tuto písemku jako by na celém roce ani nezáleželo, NE? A nehledě na to, že to, co se v ní píše bychom měli umět odříkat o půlnoci a třeba i pozpátku...

Je jednou určena nějaká hranice (při které se po jedné nenapsané písemce ROZHODNĚ reparát nepíše) a někdo se prostě rozhodne a protože je to v jeho moci, tuto hranici odhodí za hlavu.

Můj přístup ke škole a učení se zlepšil nejspíš s příchodem jara. Mám teď ke škole jiný vztah, protože vím, že si můžu gratulovat, že s Vámi všemi (kamarády i učiteli) vlastně jsem... Mého psa, koně a dvě veverky samozřejmě nenechám utratit (oblíbená metoda p. p. Krče, jak si udělat více volného času), protože jsou mými kamarády a dobrý kamarád se těžko hledá, ani je (rovněž podle Krčova doporučení) nevěnuji hodným lidem, kteří se o ně postarají. Budu o ně pečovat, jak jen mi to čas dovolí, ale na školu se přitom (šílená věta, jak já jí nesnáším) zapomínat nesmí...

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek vyšel ve čtvrtek 16.5. 2001 a zaujal už lidí